Když se na Náchodsku přiblížíte rovinaté krajině nivy Metuje, magneticky přitahováni siluetou pevnosti Josefov, podmáčené louky kolem ní jen tak nepřehlédnete. Nabízí totiž scenérii, která k sobě poutá pozornost. Jsou na první pohled mimořádné. Pestré a bohaté. To, že oplývají životem, vám dá poznat i zdejší zvuková kulisa: volavé hlasy ptáků, bzukot hmyzu, kvákání žab anebo funění a podupávání kopytníků dávají tušit, že je tu opravdu živo.
Takhle podivuhodnou lokalitou přitom nebyly Josefovské louky vždy. Staly se jí až poté, co tu vznikl tzv. ptačí park. V Česku vůbec první opravdu velká soukromá nevládní rezervace. Zřídila ji tu Česká společnost ornitologická jako místo určené k ochraně ptáků.
Vytváření podmáčených ploch a hloubení tůní, řízené zaplavování luk, mělké odstraňování drnu a vypásání vegetace, celý ten soubor zde realizovaných opatření výtečně prospívá ale i jiným živočichům. Obojživelníkům, plazům, savcům, bezobratlým. V neposlední řadě taky rostlinám.
Příroda se tu nechrání jen formou vlastnictví pozemků. Nedochází tu k zakonzervování lokality, ale k aktivní obnově hodnotného přírodního prostředí. To všechno mimo státem zřízené chráněné území, s výrazným přispěním darů podporovatelů a provozované s nemalým zapojením dobrovolnické práce.
Je to model, se kterým se tu a tam setkáváme v zahraničí, třeba u ochranářských pozemkových trustů, potažmo u Královské společnosti pro ochranu ptáků (RPSB) nebo německé Naturschutzbund Deutschland (NABU). Ale pro Česko a rok 2006, kdy byl „otevřen“ první Ptačí park Josefovské louky, to bylo rozhodně neobvyklé. A přinejmenším odvážné.
Ochranářský počin se nicméně osvědčil. Za sedmnáct let se tu jistě mohlo pokazit ledacos, ale příkladů nedostatků tu přesto uvidíme pramálo.
Úspěšní následovníci projektu
Říct, že jsou v tomto ohledu Josefovské louky dodnes unikátní, už dnes neplatí. Svým prvenstvím tedy stále ano, ale nikoliv už formátem.
Po překonání skepse a naplnění ambic a po záplavě argumentů a pozitivních výsledků se totiž idea zřizování Ptačích parků rozšířila po celém Česku.
Proto je dnes krajina jihomoravských Dubňan bohatší o Ptačí park Kosteliska; v zákrutech řeky Ploučnice na Českolipsku se nachází Ptačí park Mnišské louky; ve staré pískovně na dohled Přerova leží Malá Lipová. A k velkému finále se přiblížilo i otevření Ptačího parku na jihočeských Zbudovských blatech.
Každá z těch lokalit je něčím charakteristická, lišící se od ostatních a vyžadující v detailech rozdílný přístup. Odlišný management. Některé stojí doslova na vodě, jiné na písečných přesypech. Někde je krajina rovinatá a otevřená, jinde je silný akcent rozrostlých dřevin.
Společné jim všem je, že se na jejich zřizování, monitoringu a návrhu opatření podílí odborníci z různých oblastí biologie, a že se všechny těší významné podpoře. Nejen ornitologů, ale i široké veřejnosti. Sílu zájmu o ptačí parky dobře dokládá třeba to, že na chystaná Zbudovská blata se ve sbírce vybralo během prvních pěti dní přes tři miliony korun. Lidé je zkrátka chtějí.
Možná proto, že za své peníze vidí výsledky přímo v terénu. A mohou se na ně jít kdykoliv podívat. To je ostatně další specifikum ptačích parků. Jsou otevřené návštěvníkům a slouží jako výkladní skříň toho, co se dá při dobrém plánování pro přírodu udělat.
Primární účel ptačích parků – ochrana ptáků – tu efektivně zastřešuje ochranu dalších živočichů a rostlin. Z území, která nebyla na první dobrou nějak zvlášť hodnotná, se aktivním managementem mění v přírodně velmi cenné lokality. Ptačí parky zřizované ČSO zkrátka vypadají jako velmi slibné řešení pro ochranu území i biodiverzity, vynikající příklad dobré praxe z Česka. Něco, co má smysl podporovat.
Je to ráj
V Česku není zrovna snadné narazit na ochranářský záměr, který by nevzbuzoval kontroverze a neštěpil odbornou veřejnost. Ovšem najít někoho, kdo zastává vyloženě kritické stanovisko vůči ptačím parkům, se nám nepodařilo. Reference mimo ČSO jsou na tento projekt až obdivuhodně pozitivní. A přichází i ze stran, kde by člověk nějakou kritiku očekával. Ale marně.
Nadšená z toho, jak se místa, kde byl dosud výskyt obojživelníků zřídkavý, v péči ornitologů mění na ráje žab a čolků, byla například přírodovědkyně Blanka Mikátová. Neopomněla pochválit, jak se na dubňanská Kosteliska vrátila užovka stromová. A výsledky, kterých dosahují ptačí parky v péči o ochranářsky dosud opomíjenou volnou krajinou, si velmi pochvaluje.
Specialista na ekologii a ochranu motýlů Jihočeské univerzity Martin Konvička výtky též hledal marně. „Jediným zádrhelem je, že na některé lokality našeho výzkumu se občas nedostaneme kvůli hnízdění ptáků. Ale to je břemeno, které velmi rádi strpíme. Ptačí parky jsou úžasnou ukázkou interakcí mezi kopytníky a ptáky, bezobratlými, obojživelníky.“
„Já na ptačích parcích žádné selhání nevidím,“ dodává Radek Lučan z České společnosti pro ochranu netopýrů. „Oni se ornitologové kromě zacílení na ptáky snaží brát v potaz i poznatky k ochraně ostatních skupin organismů. Všechny ty parky jsou naprosto super i na hmyz a kytky. A netopýrů je to ráj taky.“
Ptačí parky chválí i entomologové, kteří vidí pozitiva utvářených biotopů, přítomnost rozkládajícího se dřeva a otevřených stanovišť. Snad prý jen, kdyby se o vypásání ptačích parků mohly postarat méně exotické druhy kopytníků. Dílčí výtky, ale v podstatě rovněž kosmetického rázu, zmínil až David Číp, vedoucí ZO ČSOP Jaro Jaroměř, který je s projektem ptačích parků spojený.
Uvedl například neduhy plynoucí z „podmáčeného“ charakteru Josefovských luk v oblasti přirozeného rozlivu řeky, které omezují rozvoj návštěvnické infrastruktury a celkovou technickou náročnost provozu tamního závlahového systému. „V 18. století se o podhánění vody na louky staralo šest stálých zaměstnanců, a teď se to musí řešit operativně,“ říká David Číp (pozn. red.: podhánění vody na louky se typicky děje přehrazením vodního toku a využitím této vody k dočasnému zatopení louky). Vnímá, že v některých parcích by možná bylo třeba malinko přidat na výkonu, ale všude shledává zvolený management jako příkladný.
Žádný z námi oslovených odborníků a odbornic neuvedl zásadní kritiku, nedostatek nebo neduh. Všichni v až podezřelé shodě potvrdili, že se ornitologové v ptačích parcích nestarají jen o ptáky, ale o aktivní obnovu a navýšení ochranářské hodnoty území. A profitují z toho všechny dotčené druhy.
Zdroj: https://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/jde-to.priklad-ochrany-prirody-ktera-se-opravdu-povedla